Hrozba v podobě Rosy se blíží

*sem tam je nakreslené koště, býk, srdce a hůlka*

Je čtvrtek večer a pomalu usínám. Ale pořád mě znepokojují události, které se kolem mě teď dějí.

Probírala jsem ty věci s Carrington, s Jen a navíc i Davidem. Carrington mi řekla, že kdyby ona byla já, nešla by na tu terapii. Jen mi naopak domlouvala, abych tam šla (protože má prý Rosu ráda...). A David stojí za mnou a nepustil by mě s Rosou z hradu.

Každopádně nastala středa a já se raději schovávala v pokoji. Cítila jsem se tam bezpečně, protože Carrington ani Mang by Rose přece neřekli, kde jsem. Někdy k večeru mi přišel krátký dopis od Davida, který potvrdil mé obavy.

Rosa mě hledala a David chtěl jít ještě k tomu na molo. Nemohla jsem jít a ani jsem nemohla odepsát, protože nemám sovu. A tak jsem znepokojená přečkala noc a ve čtvrtek jsem se vykradla na přeměny. Udělala jsem zkoušky na V (protože Carrington zase odjíždí dřív), a tak jsem si Jen odchytla v síni, abych jí o tom pověděla. Když jsem se ale zeptala, jestli neví, proč mě Rosa hledala, dá se říct, že se naštvala.

A odkráčela do Velké síně. Vím, že nebyla moc ráda, když to zjistila. Ale já cítím, že je lepší se schovávat, než abych byla zavřená někde u Munga. A navíc vím, že mě má Jen vážně ráda. Naštvala jsem se, ikdyž to tak nevypadalo a rozhodla jsem se, že jí k tomu řeknu to svoje.

Před tréningem jsem ještě stihla napsat Rose, že vím, že mě hledala a že mě nenajde, ikdyž se bude sebevíc snažit. Ještě mi nedošla odpověď, tak nevím...

Na tréningu jsem nějak nebyla ve své kůži a tak jsem jen lítala za potloukem. Mezitím stihl docela hodněkrát napálit do Jen a nakonec do jejího boku a párkrát i do Davida. Vím, že ji to hodně bolelo. Ale jen seděla na hřišti a úsměvem maskovala svoji bolestnou grimasu. Ta zlost ze mě vyprchala a nahradila ji ustaranost. Takže jsme pak trénovali jen já a David. Po tréningu jsem se rozloučila s Davidem a zapadla do křesla ve svém pokoji.

Carrington netušila, jestli je tohohle Rosa schopná. Očividně ale je. Jak už jsem psala minule, mám s sebou pořád hůlku a nožík. Doufám jen, že ten nožík nebudu muset použít. Nechci jí nějak fyzicky ublížit. Psychicky už jsem jí, myslím, ublížila. Napíšu ti asi až za týden, aby jsi věděl, jak to tedy dopadlo. Pokud se bude dít něco divného, ozvu se...