Marry, zapomeň

Vyšší černovlasá dívka sedí v křesle, na stole má ruce a na nich hlavu. Kousek od ní je krb, u průchodu do chodby jsou hodiny, naproti průchodu je pár polic. Vedle na křesle je černý klobouk, který tak dovoluje ji rozpoznat v davu. Je to pro ni charakteristický. Z krbu z ničeho nic vystoupí vysoký muž s culíkem s neupraveným strništěm. Vypadá celkem vyčerpaně. Podívá se ke stolu, k dívce. „Marry, děje se něco?“ prolomí hrobové ticho muž a sedne si na vedlejší křeslo. Dívka k němu pomalu zvedne pohled, ale půlka obličeje (tedy ústa a brada) zůstane stále zakryta rukama. Vykukují tedy oči a nos. „Hmm..“ zamručí do ruky. Muž se k ní přisune a obejme ji kolem ramen. „Tak povídej..“ šeptne.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Někdy je zajímavé, jak něco dokáže bolet. Jaký je rozdíl mezi fyzickou a psychickou bolestí. Kolikrát bych si radši vybrala zlomení všech kostí v těle, než zlomení srdce, které jsem zažila. A očividně jsem jí pořád někde pryč. Dnes se například objevila v kotli. Zabrala jsem si jí já, pak šla pozdravit Alice. Alice se k nám samozřejmě přidala. Ok, Alice přežiju, je to Alice. Když odešla, zkusila jsem ji někam pozvat. Neúspěšně. Jako pokaždé za ty 2 roky nebo jak dlouho. A pak se přicpala Nayer. No jako jo, vytočilo mě to. Nediktuju Nicol to, s kým se bude bavit a kdy. A nic jí nezakazuju. Jenže si to Nayer asi přetočila. Možná by jí někdy mohlo dojít, že to cítím jinak, než ostatní lidi, kteří ji nevidí stejně dlouho jako já. Já to chápu.. chtějí s ní taky mluvit. Ale proč vždycky, když s ní jsem já? To prostě nemůžeme zajít někdy někam jen my dvě? Na zmrzku? Na cokoliv? Chci toho tak moc? Pár hodin? 2 nebo 3? Očividně ano.

Už to nezvládám. Asi bude lepší, když se o ni přestanu už úplně snažit. Ať si chodí s kým chce a kam chce. Ať si třeba s tou Nayer jde, co já vím, do knihovny, třeba. Ať si jde na rande. Fajn. Jsem v klidu. Moje zlomené srdce se rozkouskuje na menší a menší částičky. Ale asi to tak bude lepší. Nechci zase deprese, už nechci. Ale nejsíš budou. Na hradě nebude nikdo, kdo mě dokáže podržet. Bude pryč Alice. Bude pryč Rosie. Najdu nějakou novou oporu? Em už jsem taky odkopla, bojím se totiž, aby to nedopadlo tak jako s Nicol.

Zvládnu to?

*načrtnuty obrázky*