Opět na ošetřovně - tentokrát tuberkulóza

Drahý deníku.. Víš, jak jsem minule psala o tom Davidovi a o tom, jak vykašlával krev? Věř nebo ne, nakonec se ukázalo, že je to vysoce nakažlivá, infekční nemoc. Tohle bylo aspoň napsáno na tabuli ve čtvrtek, když jsme se vrátili z tréninku. Už ale na tréninku mi něco nehrálo... Hrozně jsem kašlala... Nikdo si toho nevšímal, dokud jsme nedošli na kolej a já kašlala dál. Shy se v jednu chvíli jen kouknul na tabuli a pak na mně. Myslela jsem si, že nemůžu být nakažená.. Ale myslet znamená prd vědět, že? Nicol se ten můj kašel nelíbil a celkově i Fi se na mně tak divně koukala. A když mi přišla rulička od Alice, bylo to snad ještě horší. Když jsem za ní došla před kolej, ptala se na to, jestli už vím o té nemoci. Ve chvilce, když jsem chtěla odpovědět, mně přepadl ten kašel. Takže se hned vyptávala, jak dlouho už ten kašel mám. A že prý půjdu raději na ošetřovnu přes noc. To se tam objevila i Nicol a byla v celkem dobré náladě. Už se usmívala jako vždycky a využívala toho, jak jsem jí poslala ten dárek. Nakonec mě obě odvedly na ošetřovnu. Šla jsem celkem v pohodě, jenže na začátku té dlouhé chodby, když jsem uviděla ty vzdálené dveře, mi ztuhly nohy. A v tu chvíli mně vzala Nicol kolem ramen. Říkám si, jestli jsem ji taky nenakazila... Každopádně jsme tam došly a Alice mně chytrou větou dovedla dovnitř.

Dneska, tedy v pátek, jsem se probudila v zajímavé náladě. Neměla jsem ani moc chuť do jídla, ale něco jsem snědla. Ale bolelo mě na hrudi. Alice se přišla vyptat, jak mi je a řekla, že potom mi udělají testy. Zeptala jsem se tedy, jaký testy to budou a dočkala jsem se toho, že se bude brát krev a dělat kouzla. A že tu krev bude odebírat ona, Alice... Kouzla by mi nevadily, ale odběr krve? Nenene. Až večer, tipnu si, že už bylo po večerce, jsem byla na řadě já. Mezitím se mi v pokoji objevily El, Wennys, nějaká zmijozelačka, profesorka Snowfall a možná ještě někdo. Ano, Snowfall jsem pravděpodobně nakazila já...

Když přišla ta řada na mně, neměla jsem na výběr. Nechtěla jsem, aby to dopadlo jako minulý rok. A Alice nejspíš taky. Došla jsem k židličce, Alice mi dala obinadlo kolem levé ruky a já cvičila. Zastavila mě a otřela místo, kam měla jít jehla, desinfikovaným tampónkem. A pak, že se mám prý kouknout jinam. Nechtěla jsem. Nechtěla jsem, aby mi jehla, kterou ze srdce tak nenávidím, zajela do ruky. Nechtěla jsem, aby mi vzala krev. Koukala jsem tedy pořád na ni. A ona si mezitím vydělala tu injekci... A poté přišla věta : ,,Marry. Podívej se k váze a řekni mi, co máma dělá." Koukla jsem se... A pak mi zakryly oči nějaké ruce. Nebyly to žádné mužské dlaně. Takové jemné a malé. Ucítila jsem, jak se mi něco zapíchlo do ruky. Jen jsem sykla. Vím, že se mi celou tu dobu třepala levá ruka, ale nemohla jsem to ovlivnit. A pak začala mluvit Hitori, ať si představuji lesík, kde teče potůček a takový věci. Tak jsem si to představila. Něco jsem cítila, možná to trochu bolelo. Pak, když mi odkryla oči, jsem viděla, že tam mám nalepenou náplast. Já to dokázala? Dokázala jsem se postavit mému obřímu strach z injekcí? Pak ještě kouzlo a mohla jsem na pokoj. Ale cítila jsem, jak ve mně bublá vztek. Alice, tak super holka, mi vlastně domluvila opět ten dlouhodobý pobyt na ošetřovně. Tohle jsem vážně nechtěla... A na Alice mám zase ten můj úžasný vztek...