Stav Marry a Valentýn

Dlouho jsem sem nic nepsala, snad jsem měla pocit, že to nepotřebuji, ale zase cítím, že se zase potápím.

Proč ? Když jsem sama, často myslím na smutné události v mém životě. Smrt tety, potom Jacoba a nakonec ztráta mamky a Katie. Už mi snad vůbec nejde o to, jestli skončím někde v sanatoriu nebo na psychiatrickém oddělení. Nechodím teď vůbec na ty terapie. Nevím, jestli se jí to zdá divné, ale nepřišel mi od nikoho dopis o tom, že bych konečně měla přijít. A taky ten sešit, který mi dala na psaní pozitivních věcí během dnů. Dnes jsem vytrhala popsané stránky. Už s tím nechci mít nic společného. Ani s Rosou, ani s ošetřovnou.

Mimo to jsem Valentýn oslavila (ale opravdu krátce) s Davidem. Já mu darovala čokoládu (protože jsem neměla žádné galeony na medvěda nebo jiný dárek) a on mně, myslím, medvěda a kytku. Jinak si nás všechny zavolala prof. Mang, že nás pánové z ministerstva prosí, aby jsme přišli do divadla. Takže nebyl famfrpálový tréning... Každopádně pánové nám začali vyvracet článek z Věštce. Že prý to, co napsal Věštec, není pravda a že to ministr nikdy neřekl. Tedy že odebere práva inspektorům (nebo něco takového). V tu chvíli jim začala kolem hlav létat víla a hodila jim přáníčka. Od Mang. Takový záchvat smíchu jsem neměla už dlouho.

Každopádně po tom výstupu jsem si za ní zašla na čokoládu a prohlédnout si její Nimbus 1900. Nádhera. Dohodli jsme se, že já zajdu pro svůj Zameták a ona dojde na Příčnou a koupí mi tam sadu na udržování koštěte. Jako pozdní vánoční dárek. Docela ji zarazilo, když zjistila, že na násadě mám vyryto Lucy. Tak jsem jí to trošku osvětlila.

Navíc s ní mám někdy domluvené, že zajdeme ven a proletíme se s košťaty.

Myslím, že jsem shrnula vše, deníčku.

Jen se těším na taťky. Nesmírně moc...